Aljaška – Serengeti severu

Když se řekne Aljaška, většině lidí „naskočí“ synonyma jako zlatá horečka, či jízda psím spřežením zasněženou a pustou krajinou. Přestože zlato se na Aljašce dosud těží a nejslavnější závod psích spřežení, Iditarod, se koná právě zde, většina z těchto romantických výjevů již patří minulosti. Co se zde ale od dob Jacka Londona téměř nezměnilo, je neobyčejné množství velkých zvířat, které na Aljašce můžete potkat doslova na každém kroku. A nejsou to jen proslulí a obávaní medvědi Grizzly! Běžně zde narazíte na losa, soba, bobra, řeky jsou plné lososů, v moři plavou velryby, vydry a lachtani a vysoko nad korunami stromů krouží dvoumetroví orli bělohlaví.

Právě proto se vždycky na Aljašku rád vracím, protože vím, že i když jsem toho jako průvodce v této zemi sjezdil opravdu hodně, vždycky mne tam čeká nějaký nový zážitek. Tato země je nejenom neuvěřitelně pestrá, ale díky své divokosti se vám tady krajina mění doslova před očima: stačí, když v červenci přes noc napadne sníh a namísto pohorek abyste obuli lyže! Léto je tu krátké a to ještě vůbec nic není proti tomu, jaké tempo nabírá koncem srpna podzim. Břízy a olše zežloutnou během jednoho týdne a červené lístky borůvčí dodají horským svahům nádherné teplé odstíny. V tu dobu je třeba si pospíšit, neboť zima na sebe nenechá dlouho čekat. Ne nadarmo domorodci říkají, že na Aljašce existují tři roční období – červen, červenec, srpen a zima!

V ráji orlů a lososů

Záliv Prince Williama je velká zátoka o šířce asi 150 km, plná ostrovů, fjordů a stovek menších zálivů. Pobřeží je tu lemováno hustým lesem, kde převažují smrky „sitka“ a „hemlock“. Tento les je nejsevernější deštný prales na světě, roční úhrn srážek zde činí okolo sedmi metrů. Je to skutečný prales, neexistují zde žádné cesty a žádná civilizace. Člověk ale bohužel uštědřil tomuto unikátnímu ekosystému těžkou ránu v podobě havárie tankeru Exon Valdez, který ztroskotal poblíž ropného terminálu Valdez v březnu 1989. Tehdy katastrofa způsobila přímý úhyn tisíců zvířat, především tuleňů a vodních ptáků. Po více, než deseti letech jsou naštěstí stavy zvířat již na původních hodnotách, takže se sem sjíždějí turisté z celého světa, aby z palub vyhlídkových lodí mohli pozorovat nejrůznější mořská zvířata.

Vyplouváme ráno z přístavu Seward a na palubě elegantní „Kenai Star“ míříme k největším ledovcům, které zde padají přímo do moře. Prvního orla spatříme na vrcholku stromu hned po několika minutách plavby a v následující hodině jich napočítáme asi deset. Orel bělohlavý je jedním ze symbolů Ameriky, dříve se tito dravci s rozpětím křídel přes 2 metry vyskytovali hojně po celých spojených státech, ale v dnešní době je bohužel najdeme již jen na západním pobřeží Kanady a Aljašky. Prince William Sound je místem s jejich největší koncentrací. Mají zde dostatek potravy živí se lovem ryb, kterých je zde v době tahu lososů skutečně nadbytek.

V aljašských vodách žije pět druhů lososů: losos červený (anglicky sockeye), růžový (pink), královský (chinook), stříbrný (coho) a psí (chum). Lososi se rodí v potocích a řekách a poté plují do moře, kde stráví většinu svého života. Na konci života (podle druhu lososa to bývá po 3-7 letech) se ryby vracejí zpátky do řeky, kde se narodily. Jak najdou právě svou rodnou řeku se neví přesně – pravděpodobně čichem identifikují její „chuť“. Každý druh táhne v jinou dobu, většinou to je od května do září a v některých oblastech táhnou lososi i v zimě. Doba tahu je svátkem nejenom pro rybáře, ale i pro všechny zvířecí masožravce – například medvědi se jimi doslova cpou, aby přežili dlouhou zimu. V minulosti byli na tahu lososů životně závislé kmeny aljašských indiánů. Maso se sušilo, udilo nebo solilo a dodnes se jím krmí tažní psi. Jsou známy historky, že při velkém tahu lososů se dalo přes řeku přejít po hřbetech ryb suchou nohou! I dnes je pro aljašské hospodářství lov lososů velmi důležitý: v roce 2000 se podle odhadů vylovilo 140 miliónů ryb v celkové hodnotě 275 mil. dolarů. Odhaduje se, že asi 40% těchto ryb bylo odchováno uměle v líhních a poté vysazeno do moře. V době tahu se na Aljašku sjíždí sportovní i komerční rybáři doslova z celé Ameriky, aby nepropásli tento svátek rybolovu.

Po třech hodinách plavby, kdy jsme postupně pozorovali mořské vydry, lvouny a kosatky, se v zátoce před námi objevuje modrobílá hradba ledovce Holgate. Kapitán pomalu vede loď k více než kilometr vysoké hoře ledu a když jsme asi pět set metrů daleko, vypíná motor. V nastálém tichu slyšíme praskání ledovce a každou chvíli se odlomí blok ledu a zřítí se do mléčně zakalené vody poseté plovoucími krami. Posádka zručně podběrákem jeden kus ledu vyloví, takže si můžeme připít whiskou, ochlazenou několik tisíc let starým ledem.

Serengeti severu

Uprostřed Aljašky, okolo hor „Alaska Range“, se nachází jedna z nejrozsáhlejších chráněných oblastí na světě, národní park Denali. Jméno parku pochází z domorodého indiánského názvu hory Mount McKinley, která leží uprostřed parku a která je svými téměř 6200 metry nejvyšší horou Severní Ameriky.

Většina návštěvníků volí projížďku vyhlídkovým autobusem – tzv. shuttle busy jsou vedle pěší turistiky v podstatě jedinou možností, jak se dostat do nitra parku. V 6:30 ráno jsme u visitor centra, řidič nás vítá a vybírá lístky za 28 dolarů, které jsou vstupenkou k jízdě do divočiny. Klasický americký školní autobus se pomalu sune po úzké asfaltce, která se po dvaceti kilometrech mění v prašnou cestu. Řidič s námi komunikuje pomocí intercomu: „Až uvidíme nějaké velké zvíře, zastavím a bude čas na fotografování. Můžete si stáhnout okno, ale nevyklánějte se ven, mohli byste je zaplašit. Dívejte se pozorně, nejsme v zoo a zvěř tedy může být kdekoliv!“ Cestující jsou tak napnuti, kdy už konečně uvidíme první zvíře, že mnozí přehlížejí nádhernou horskou krajinu, ve které se právě nacházíme.

Záhy se dostavuje první úspěch – v údolí říčky sledujeme losí samici s mládětem. Přestože jsou poměrně daleko na pořízení kvalitní fotografie, většina lidí se přesouvá s fotoaparáty a kamerami k oknům na levé straně autobusu. Losi jsou největšími jelenovitými savci, samci mohou být v lopatkách vysocí až 200 cm a jejich hmotnost dosahuje i 600 kg. Ačkoliv los vyvolává svým vzhledem zdání neškodného zvířete, ve skutečnosti je tento vegetarián znalci považován za jedno z nejnebezpečnějších zvířat Aljašky. Po chvíli oba losi mizí v houští a autobus se opět dává do pohybu.

Přejíždíme sedlo a dostáváme se do údolí ledovcové řeky Toklat, kde bychom podle odhadů řidiče mohli spatřit medvědy. „Grizzlyho poznáte podle výrazného hrbu na lopatkách“, sděluje nám řidič a pokračuje: „Místní medvědi mají velmi světlou srst, což je dáno tím, že se živí z 90% rostlinnou potravou, dospělý grizzly denně zkonzumuje až 300 000 bobulí borůvek nebo brusinek!“ Zajímalo by mne kdo to počítal, každopádně ale celý autobus na tento fakt reaguje sborovým „wow!“

Z naší pojízdné pozorovatelny se necháváme vysadit v sedle „Sandy Hill“. Loučíme se s řidičem, který si nás v rámci hesla „pořádek a kontrola musí být“ pečlivě odškrtává ze seznamu cestujících. Rozhodujeme se, že během pěti hodin, které máme k dispozici, stačíme vystoupit na nejbližší kopec a pak se vrátit kaňonem potoka zpět k silnici. Nikde nejsou žádné cesty – v Denali parku totiž na rozdíl od jiných národních parků, kde nemůžete ani šlápnout mimo značenou cestu, platí zásada „jdi si kam chceš“. Na druhou stranu vám nikdo z rangerů nedoporučí žádnou trasu. Výsledek je, že se lidé rozptýlí po krajině, nevyšlapávají se cesty a pravděpodobně na túře nepotkáte ani živáčka. Postupujeme tundrou, která je provrtaná norami svišťů a zemních veverek, asi 200 metrů nad námi pod vrcholem kopce spí obrovský grizzly. Po zvážení situace se rozhodneme hlídače vrcholu nedráždit a sestupujeme do kaňonu pod námi.

Nejen člověk má rád termály

Většina turistů to v Denali otáčí a směřují zpátky na jih, do Anchorage. Ne tak my! Pokračujeme na sever a za posledním větším městem, Fairbanks, uhýbáme na úzkou silnici, která vede k termálním pramenům Chena Hot Springs. Stejnojmenná řeka Chena tady v mělkém údolí široce meandruje ze strany na stranu a to je ráj pro další aljašské zvíře – bobra. Tato pracovitá zvířata stavějí hráze a totálně tak mění ráz krajiny. V některých oblastech Aljašky dosahují jejich hráze až několikakilometrových rozměrů a činí tak terén zcela neprostupným. Protože bobři jsou aktivní většinou v noci, nejlepší dobou pro jejich pozorování ve večer nebo brzo ráno. Jednou jsem tábořil u jednoho bobřího jezírka a pracovitá bobří rodinka mne doslova nenechala vyspat – tahali větve celou noc kolem mého stanu a ještě k tomu hlučně plácali ocasy do vody…

Vodní prostředí je také rájem losů. O nich sice už byla řeč, ale tady je to doslova losí ráj. Losa nejčastěji uvidíte po kolena ve vodě – ožírá totiž porost řas na dně rybníčků a řek. Na konci silnice, u termálních pramenů, si losi našli svůj ráj. Každé ráno je tu můžete vidět, jak stojí v teplé vodě a pochutnávají si na „předehřátých“ řasách. Stavíme stany přímo proti potoku a nařizujeme budík na půl šestou. A skutečně! Přesně s úsvitem to v lese zapraská a mezi větvemi se objevuje obrovská losí hlava. Po chvíli váhání sestupuje k potoku, kde se nerušeně pase, necelých pět metrů od mého stanu. Protože prší, bereme si z losa příklad a namísto pěšího výletu se přesouváme do teplých bazénů v nedalekých termálech.

Moje setkání s medvědy

Medvědí historky patří k legendám každého aljašského cestovatele. Představa krvelačných šelem vrhajících se na nebohé turisty má však daleko k realitě a většina turistů uvidí medvěda z okna autobusu v národním parku Denali. Kdo však stráví dlouhou dobu v divočině, ten se medvědovi asi nevyhne. Jednou jsme narazili na obrovského černého medvěda, který se poblíž stezky cpal borůvkama, jindy jsem zase procházel hustým maliním a asi deset metrů ode mne vyskočil medvěd a dal se (naštěstí) na útěk.

Asi nejhezčím zážitkem s medvědy bylo pozorování rodinky medvěda černého z mořských kajaků. Stalo se to takhle: během desetidenní sea-kajakářské expedice zastavujeme pod asi metr vysokou kaskádou, kde do moře ústí potok plný lososů. Asi deset metrů od nás jsme najednou spatřili z křoví vykukovat tmavý čenich a k dovršení všeho se na suchém stromu nad námi objevují tři černé kuličky – medvědice s medvíďaty! Protože jsme věděli, že na hlubokou vodu za námi matka nepůjde, v klidu jsme mohli pozorovat představení v režii nervózní medvědice. Medvíďata evidentně nevěděla, jak se dostat dolů, a odpovídala na volání matky zoufalým kňučením. Teprve po chvíli se medvědice odvážila k razantnímu řešení – vyšplhala za mláďaty na strom, pomohla jim dolů a po několika minutách zmizela celá rodinka v hustém lese.

Medvědů se nemusíte bát, stačí dodržovat několik jednoduchých pravidel a nic se vám nestane. Především je třeba dělat hluk (povídat si, pískat, nosí se různé rolničky), nepřibližovat se k medvědici s medvíďaty a při táboření uložit potraviny do auta nebo pověsit na strom. Medvěd není agresivní, ale vůně potravy ho láká. A víte, jak poznáte černého medvěda od hnědého? Jednoduše – vylezete před ním na strom; pokud vyleze za vámi, je to černý medvěd, pokud strom porazí, je to hnědý medvěd!

Text a foto © Jan Hocek