Výstup na Kilimanjaro

„Pole, pole!“ Touto základní poučkou zahájil černošský průvodce Nickson náš výstup na nejvyšší horu Afriky. Ve svahilštině slovo „pole“ znamená „pomalu“ a během následujících pěti dnů cesty na vrchol se s ubývajícím kyslíkem budeme touto radou řídit s čím dám tím větší důsledností. Výstup na střechu černého kontinentu je výjimečný z mnoha důvodů, mě jako zapáleného biologa, však nejvíce přitahovala rozmanitost místní přírody a fakt, že cesta vede postupně pěti vegetačními stupni. Když se mi tedy naskytla možnost vést expedici mířící na vrchol Kilimanjara, byla to nabídka, která se neodmítá.

Po dlouhém letu z Amsterodamu na letiště pod Kilimanjarem se přesouváme do šedesát kilometrů vzdáleného města Arusha, a unaveni usínáme pod moskytiérami místního hotýlku. Během snídaně k našemu stolu přistupuje mladý černoch v kraťasech a v naprosto neafrické goretexové bundě. „Hi, I am Nickson, and I will be your guide!“, pronáší skromně téměř dokonalou angličtinou a přidává neodolatelný úsměv. Jak se vzápětí dozvídáme, Naší pětičlennou skupinu bude ještě „obhospodařovat“ deset nosičů, jeden kuchař a jeden pomocný průvodce. Správa národního parku na Kilimanjaru totiž nepovoluje samostatné výstupy, a tak tu každá výprava musí najmout minimálně jednoho průvodce a jednoho kuchaře, byť by šlo jen o jednotlivce. Oficiálním důvodem je bezpečnost turistů, ve skutečnosti však jde o dobrý byznys, který živí lidi v okolních vesnicích. Podle Nicksona může dobrý průvodce za svůj plat bez problémů zajistit až desetičlennou rodinu.

Od našeho hotýlku vyrážíme starou a rozhrkanou dodávkou směrem k vulkánu, jehož bílá špička jako maják proniká skrze ranní opar a smog nad Arushou. Přestože mi auto připadá plné lidí i věcí, cestou přistupuje náš kuchař, který si sedá jednomu z nosičů na klín a ještě stačí hbitě vyskakovat a ve stáncích podél silnice dokupovat čerstvé potraviny. Na klíně pomocného průvodce se tak postupně vrší plata vajec, čerstvá zelenina a kuřata. Hlady tedy rozhodně neumřeme.

Po dvou hodinách konečně přijíždíme k bráně národního parku, ležící ve výšce asi 1800 m. Odtud už půjdeme pěšky. Na malém plácku tu parkují další auta s turisty, mezi nimiž se mísí nosiči, průvodci, ozbrojená stráž parku a místní chudina. Neuvěřitelný chaos má však své zákonitosti, které se mi po dvou hodinách čekání na vyřízení povolení podařilo rozklíčovat jen částečně. Musím totiž neustále odrážet lukrativní nabídky chudých domorodců, kteří se mně a dalším asi padesáti turistům snaží za dva dolary prodat dřevěný klacek coby hůl, zatímco jiným klackem je za plot zahání chlapík se samopalem přes rameno. Při pohledu na tyto chudáky si tu připadám až nepatřičně. Mé svědomí však uklidňuje alespoň fakt, že z našich utracených peněz bude mít na živobytí několik početných rodin. Konečně se kolem poledne z davu vynořil Nickson a se širokým úsměvem na nás mává potřebnými papíry, které mu překontroluje chlapík se samopalem a úředně tak povoluje naší cestu na vrchol.

kilimanjaro-17

Naprostá většina turistů vystupuje na vrchol po trase zvané „Marangu“, kterou místní lidé přezdívají „Coca-cola route“. Zajímavý název má zřejmě svůj původ v dostupnosti tohoto osvěžujícího nápoje během stoupání k vrcholu. My volíme pětidenní výstup cestou nazývanou „Machame“, kterou znalci považují za nejhezčí z celkem šesti hlavních výstupových tras na nejvyšší horu Afriky. Tato cesta nás povede přes náhorní planinu „Shira Plato“ s unikátními porosty lobélií a stromových starčků a sestup budeme absolvovat na rozdíl od většiny jiných výprav po jiné trase, takže horu navíc poznáme z více světových stran.

Od brány vede svěže zeleným tropickým pralesem zpočátku široká stezka, upravená i pro průjezd terénních aut. Teprve asi po dvou kilometrech se cesta zužuje a začíná prudce stoupat po jednom ze žeber vulkánu. Překračujeme desítky kořenů tropických stromů, jejichž větve nám sice zatím brání ve výhledu, ale zato poskytují osvěžující stín. Naštěstí právě panuje období sucha, a tak se nemusíme brodit bahnem,  pro tento úsek jinak typickým. Jdeme velmi pomalu, abychom se nezadýchali, a tím snížili riziko horské nemoci. Nosiči si z nadmořské výšky evidentně hlavu nelámou, svižně nás předcházejí s obrovskými koši na hlavách a ještě si při tom pohvizdují. Jejich „outdoorové vybavení“ přitom sestává z trička a otrhaných kalhot, na nohou mají většinou polorozpadlé tenisky, a jak jsem později zjistil, jen málokdo z nich má teplou bundu a spacák. Občas se stane, že turisté opouštějící Tanzanii darují nosičům a průvodcům použité vybavení, a tak můžeme vidět i takové podivné kombinace oblečení, jako jsou roztrhané džíny a poslední model gore-texové bundy od renomované firmy.

Asi po čtyřech hodinách chůze les začíná řídnout a my se tak dostáváme do dalšího vegetačního stupně, který tvoří především stromové vřesy a obří starčky a lobélie. To už se před námi objevuje náš tábor. Lovím z batohu stan a hledám vhodné místo na spaní. Velký výběr tu ale není, všude jen suchý a příšerně prašný povrch, takže během stavby přejímá můj stan maskovací barvu okolí. Mezitím, co se ve stanu nosičů připravuje večeře, jdu se trochu projít. Kousek nad kempem se zvedá malá skalka, z níž se otevírá nádherný výhled na sousední vulkán Mt. Meru a po chvíli z mraků vykoukne na chvilku i „Uhuru peak“, vlastní vrchol Kilimanjara. Těsně před západem slunce sedáme k večeři sestávající z výborné polévky a guláše s rýží a dušenou zeleninou. Během jídla pozorujeme ostatní výpravy a  pro pobavení porovnáváme jejich servis s naším: zatímco my sedíme na skládacích židličkách a jíme z plastových talířů, sousedé mají i stůl a jedna výprava zajistila svým klientům dokonce i samostatný jídelní stan. Večer přichází na rovníku rychle, půl hodiny po západu slunce na kraj padá tma, a tak už jen chvíli rozprávíme u čaje s průvodcem a v půl osmé už všichni ležíme ve spacácích.

kilimanjaro-18

Protože se chceme vyhnout pochodu ve žhavém rovníkovém slunci, vstáváme velmi časně, balíme stany a po vydatné snídani pokračujeme ve výstupu. Cesta pokračuje po skalnatém žebru, tentokrát již s výhledy na krajinu. Okolí tvoří rozpraskaná sopečná hornina, ze které tu a tam vyrůstají obří starčky. Po krátkém obědě šplháme na hranu obrovského lávového „útesu“, za nímž se rozprostírá unikátní oblast zvaná „Shira Plato,“ místo našeho druhého tábora. Musím obdivovat houževnatost domorodých nosičů, kteří nás i v nejprudším úseku míjí s koši jídla a našimi batohy na hlavách, aby tak byli včas na místě a mohli připravit tábor. Před cestou do Afriky jsem se na téma, zda si nechat nést vlastní výbavu nosiči, bavil s několika lidmi. Většina byla toho názoru, že s pomocí nosičů přestává být výstup „plnohodnotným výkonem“ a některým lidem by to dokonce připadalo trapné. Ponechávám volbu na každém z nás. Pokud ale cílem není posunutí jakési výkonnostní hranice, ale poznání a vychutnání si okolní přírody, představují nosiči na Kilimanjaru ideální řešení.

Na rozdíl od včerejšího dne se k večeru prudce ochlazuje, takže ráno v mé láhvi chrastí kousky ledu. K snídani tentokrát kuchař připravil amolety se zavařeninou, čímž si získal velké sympatie nejen u nás, ale i u žebrajících nebojácných červenek, kterým házíme malé drobečky. Eda se rozhodl vylepšit si čaj sušeným mlékem, přičemž bezděky přispěl i k pobavení celé skupiny. Po protržení hliníkové fólie nastal efekt jako když šlápnete do pýchavky – díky tomu, že jsme již skoro 4 kilometry nad mořem, byla hermeticky uzavřená konzerva pěkně natlakovaná, a tak nás mléčný prášek zasypal jak vánoční cukroví. Na našich organismech se nadmořská výška naštěstí zatím nijak negativně neprojevuje. „Lámat ledy“ se však asi začnou až dnes večer, kdy budeme spát skoro v 5000 metrech.

Krajina připomíná poušť a v podstatě to i poušť je, neboť zde ročně spadne jen asi 200 mm srážek. V poledne přicházíme ke čtyřicet metrů vysokému skalnímu monolitu zvanému „Lava Tower“, kde obědváme. Polední slunce nemilosrdně pálí, a tak se před ním ukrývám ve stínu pod převisem. Závěrečný úsek do třetího tábora „Arrow Glacier“ prochází suťovým polem, kterým se pomalu škrábeme do prudkého kopce. Pole, pole!

Poslední tábor před „útokem“ na vrchol leží na malé moréně mezi dvěma ledovci. Nad námi se tyčí zbývajících 1000 výškových metrů Kilimanjara a my marně ve změti skal a suti hledáme na dálku očima cestu na vrchol. Průvodce Nickson nám ukazuje, kudy zítra půjdeme, a pak se domlouváme na programu: Vstávat budeme v 11 hodin večer, vyrazíme o půlnoci a pokud vše půjde dobře, tak v 6 hodin ráno za východu slunce bychom mohli stanout na vrcholu. S námi sdílí kemp již jen jedna americká skupina a jak se záhy od jednoho jejich soukmenovce dozvídám, disponuje 7 klientů padesáti nosiči i vlastní přenosnou latrínou.

kilimanjaro-9

Věřte, že vstávání hodinu před půlnocí v pěti tisících metrech není příjemnou záležitostí. Zkřehlými prsty pěchuji vše nepotřebné pro výstup do velkého batohu, bourám stan a připravuji si batůžek na výstup: termosku s čajem, energetické tyčinky, lékárničku, náhradní baterie do čelovky, fotoaparát a náhradní větrovku. Nic víc není potřeba, veškeré oblečení mám totiž už stejně na sobě a i tak se klepu zimou. Na nebi jiskřivě září Jižní kříž a v hloubce pod námi poblikávají světýlka města Moshi. Krátce „posnídáme“ čaj, z pytlíku sezobneme pár sušenek a přesně o půlnoci se vydáváme k vrcholu. Cesta se nejprve klikatí suťovým svahem a posléze nám postup začínají znepříjemňovat skaliska, která musíme neustále obcházet a občas i přelézat. Nikde nikdo, tmu prořezává jen světlo našich čelovek a ticho narušuje vrzání kamenů pod podrážkami pohorek. Teprve když jsme asi hodinu na cestě, spatříme pod sebou další „bludičky“ a registrujeme tak, že se za námi vydala skupina Američanů. Ti už východ slunce asi nestihnou.

Na hranu kráteru Kibo vystupujeme v pět hodin. Stále je úplná tma, měním baterky v čelovce a zahřívám se douškem čaje. Teploměr ukazuje –10 stupňů a mírně pofukuje vítr, takže si navlékám i záložní větrovku.. Čeká nás závěrečných sto padesát výškových metrů na Uhuru Peak. Brodíme se sutí a vždy po několika krocích se vydýcháváme. V půl šesté začíná svítat, a ocitáme se na hřebeni, odkud podle odhadu k vrcholu zbývá posledních tři sta metrů mírného stoupání. Nechceme přijít o východ slunce, a tak „pole – nepole“, v euforii se dáváme téměř do běhu. Na vrcholu čeká v té chvíli už asi pět lidí, kteří přišli z opačné strany. Vychází slunce a díky jasnému počasí máme fantastický rozhled: pod námi se rozprostírá dno kráteru, podhůří částečně zakrývá tenká vrstva oblačnosti a na západě růžově září masiv Mount Meru. Pozoruji nádherné ledovce, které podle vědců díky oteplování Země do dvaceti let úplně zmizí…

Po dvaceti minutách fotografování zahajujeme sestup. Z vrcholu scházíme po hlavní trase „Marangu“ a přitom míjíme desítky lidí, kteří se v ranním slunci pomalu sunou do kopce proti nám. Někteří z nich to vzdávají a otáčejí se doslova na dohled od vrcholu – nadmořská výška je přeci jen nad jejich síly. Naše skupina sestupuje co nejrychleji k chatě Barafu, a pak otevřeným údolím k našemu poslednímu táboru na Kilimanjaru. Jsme ve výšce asi 2800 m, těsně nad hranicí lesa, a přestože máme za sebou 16 hodin chůze, cítíme z nastalého kyslíkového přetlaku znatelnou úlevu. Za odměnu si v  boudě u kempaře kupuji láhev piva (jmenuje se stylově „Kilimanjaro“) a jdu spát.

Poslední etapa vede lesem, a protože začíná pršet, cesta se mění v blátivé kluziště mezi kmeny stromů. Předbíhají mne desítky nosičů, kteří už chtějí mít cestu také za sebou. Stezka se zdá být nekonečná a teprve po čtyřech hodinách se napojuje na vozovou cestu, která nás přivádí k prvním domům. Nickson nám přináší certifikáty dokladující úspěšný výstup na nejvyšší vrchol Afriky a já ho na rozloučení prosím o zazpívání písně „Kilimanjaro“. Dvanáct chlapíků se staví do řady, Nickson se ujímá role dirigenta a údolím se vzápětí nese masajská píseň, která mi během jízdy zpět do Arushi ještě dlouho zní v uších.

Text a foto © Jan Hocek

kilimanjaro-7