Torres del Paine
Vysoké žulové věže rostou přímo z blankytných jezer, po hladině tu a tam plují obří ledové kry. Vzduch křižují majestátní kondoři a stromy, bičované neustálými větry, statečně vzdorují nepříznivému klimatu. Těžko bychom hledali krajinu tak surovou a přitom krásnou. Patagonský park Torres del Paine přitahuje cestovatele z celého světa jako magnet. Torres del Paine jako by ležel na samém konci zeměkoule. Z jedné strany ho obklopují hluboké fjordy ústící v Tichém oceánu a ze strany druhé se táhnou nekonečné jihoamerické pampy. Ideální období, kdy se tam vydat, je od prosince do března.
Túra zvaná „W“
Z bezpočtu pěších tras patří mezi dvě nejoblíbenější osmidenní okruh kolem věží a o něco kratší túra zvaná „dvojité vé.“ Pro většinu cestovatelů je vstupní branou do parku i do celé oblasti chilské město Puerto Natales, vzdálené od vstupní brány parku tři hodiny cesty autobusem.
Během naší návštěvy panuje oproti patagonským zvyklostem nezvykle hezké a jasné počasí a dokonce vůbec nefouká zdejší pověstný vítr. Maličké lístky zakrslých pabuků na konci února začínají žloutnout a zvěstují tak blížící se podzim. S těmito stromy se můžeme setkat pouze na jižní polokouli – kromě Jižní Ameriky rostou například v Austrálii či na Novém Zélandu. Nejběžnější patagonský pabuk se jmenuje lenga (Nothofagus pumilio). Zatímco v nižších polohách dosahuje tento druh výšky až 30 metrů a průměru kmene přes 1,5 metru, tady vysoko v horách vypadá spíše jako keř.
Odpoledne stavíme stany na břehu jezera Lago Grey a jdeme se podívat k ledovci. V malé zátoce, vzdálené půl hodiny od tábořiště, se na klidné hladině třpytí několik ker odlomených z čela obrovské masy ledu. Čekáme na západ slunce, po němž ještě chvilku sedíme na ohlazené skále nad jezerem a pozorujeme, jak poslední paprsky ozařují vrcholky hor vysoko nad námi.
Kemp pod ďáblovými rohy
Následující ráno se vracíme po panoramatické trase podél jezera a obdivujeme pohledy na jezero Grey a patagonské kopce. Odpoledne se stezka přimyká k jezeru Lago Skottberg, za nímž se dva a půl kilometru nad okolí zdvihá jedna z dominant parku, věž Cuerno Principal. Společně se dvěma sousedními věžemi se Cuernos od ostatních hor v parku odlišují zcela unikátní geologickou stavbou – na bělostné žulové skále leží ostře kontrastující vrstva tmavých břidlic. Černé vrcholky těchto hor připomínají tvarem rohy ďábla a od této podoby také vzešlo jejich španělské jméno.
Tábořiště „Campamento Italiano“ leží v pomyslném středu písmene „W“, které dalo túře pro její tvar na mapě poněkud nepoetický název. V hustém porostu vzrostlých pabuků těžko hledat rovné plácky na postavení stanů, les zato dokonale chrání před silným větrem. Kromě pěších turistů nachází v kempu útočiště i několik horolezců čekajících na stabilnější počasí. Zdejší stěny nabízejí extrémně těžké výstupové cesty, a to jak pro vysokou technickou obtížnost, tak i kvůli nevyzpytatelnému patagonskému počasí.
Údolí Francés
Ráno se probouzíme do drobného deště a při pohledu na zasněžené vrcholky hor se nikomu nechce ze spacáku. Byla by ale škoda vynechat odbočku do údolí Francés, které patří mezi nejhezčí místa v celém parku. Necháváme stát stany a nalehko se vydáváme proti proudu dravé řeky. Cesta většinou vede lesem, v jehož závětří panuje relativně příjemné klima. Jakmile se ale dostaneme na holou pláň, nutí nás silný vítr téměř lézt po čtyřech. Zdá se, že patagonský déšť nepadá k zemi, ale létá vodorovně. Kapky vody šlehají do očí a čím výše stoupáme údolím do hor, tím bláznivější nám připadá naše počínání.
Obloha je stále temnější a nárazy větru duní jako kulometná palba. Přesto pokračujeme a po dvou hodinách přicházíme k dalšímu tábořišti ukrytému na okraji lesa. Během krátkého odpočinku se náhle začínají trhat mraky, a tak se rozhodujeme pokračovat údolím vzhůru. Zakrátko les ustupuje vysokohorskému terénu a ocitáme se na kamenitém svahu, uprostřed obrovského amfiteátru věží a ledovců. V tu chvíli pronikají vrstvou mraků paprsky slunce a před námi se objevuje duha. Ne však ledajaká. Sytý oblouk hrající všemi barvami tvoří dokonalý půlkruh, za nímž se rýsuje nejvyšší vrchol parku, 3 248 m vysoký Cerro Paine Grande.
Na druhé straně se v protisvětle zvedají siluety tří věží Torres del Paine, k nimž bychom se v následujících dvou dnech chtěli dostat z druhé strany. Stoupáme až na vrchol svahu a zastavuje nás až čerstvý sníh pokrývající kluzkou suť. Nad jednou z věží zahlédnu kroužícího kondora a naposledy vyfotografuji duhu, která přes hodinu září stále na stejném místě.
Text a foto © Jan Hocek
