Fraser Island – toulání po největším písečném ostrově

admin Austrálie

Cestovatelé pendlující podél východního australského pobřeží mezi městy Brisbane a Cairns často Fraser Island ke své škodě minou. Ne snad, že by se o této perle australské divočiny tak úplně nevědělo, ale vidina korálových útesů daleko na severu a fakt, že ostrov přeci jen leží trochu „z ruky,“ hodně turistů od návštěvy odradí. A přitom tento největší písečný ostrov světa doslova protkává síť pěších tras vedoucích eukalyptovými pralesy od jednoho jezera k druhému, po plážích se tu prohánějí psi dingo, v jezerech plavou želvy a na stomech křičí papoušci. Není proto divu, že Fraser Island je jedním ze čtyř australských míst, pyšnících se titulem světového přírodního dědictví.

Před jednou ze svých cest na Nový Zéland jsem přemýšlel, jak si tentokrát zpestřit návštěvu jižní polokoule. Protože nejlevnější letenka vedla přes Austrálii a měl jsem jenom týden času, volba padla na Fraser Island. O tomto kousku země protinožců jsem od své kamarádky získal dobré reference – nejenom, že jde o největší písečný ostrov světa, ale podle všeho se dá za několik dní docela dobře poznat pěšky. Začátkem prosince jsem tedy po dlouhém letu konečně přistál v Brisbane, hlavním městě australské provincie Queensland. Austrálie mne přivítalo dusným a teplým počasím blížícího se léta, obloha byla zatažená těžkými olověnými mraky a déšť byl na spadnutí. Autobusy na sever odjíždějí naštěstí přímo z letiště, takže jsem si za dvacet australských dolarů zakoupil jízdenku a vydal se do oblasti zvané „Sunshine Coast.“ Ten název mi dodával optimismu, tady přeci musí být sluníčko i v deštivé sezóně, která právě v Queenslandu panovala. A skutečně – když jsem odpoledne konečně dorazil do Hervey Bay, na obloze bylo už jen pár mráčků.

Poklidné přímořské městečko Hervey Bay je ideálním východištěm pro cestu na Fraser Island a v podstatě se dá říct, že všichni turisté, které tu potkáte se buďto na ostrov chystají nebo se z něj vrátili. Pro návštěvu ostrova se nabízí několik variant, od jednodenního výletu terénním autobusem, přes společný pronájem velkých terénních automobilů organizovaný místními hostely, až po průzkum vlastním terénním vozem. Já jsem ale už prvopočátku plánování zvolil tu nejlevnější variantu cestování, která podle mého názoru přináší nejsilnější zážitky: Ostrov projdu během pěti dnů pěšky, budu spát na tábořištích u jezer a na východní pláži si když tak stopnu auto a podívám se na nejsevernější výběžek. Po vyřízení povolení ke stanování se odebírám k moři, kde si v příjemném kempu stavím stan. Vedle mne už kempují mladí Angličané s malým terénním vozem a po krátké konverzaci se dovídám, že druhý den směřují také na ostrov a beze všeho mne vezmou k trajektu.

Ve čtvrt na osm ráno odplouvá z přístavu River Heads bárka plně naložená asi deseti auty a jejich posádkami. Jsem na lodi jediný „pěšák,“ a tak když ke mně dojde sympatický mladý výběrčí, jen mávne rukou a odpustí mi poplatek šesti dolarů za převoz na ostrov. Po hodině plavby napříč mělkým zálivem přistáváme u dřevěného mola patřícího jednomu ze dvou turistických komplexů na ostrově. Nemám zájem se tu zdržovat a raději rychle prokličkuji labyrintem bungalovů, restaurací a bazénů a po úzké cestičce se vydávám do vnitrozemí ostrova.

australie-23

Sladkovodní jezera a jejich rozmanitost jsou asi nejzajímavějším úkazem na tomto křehkém ostrovním ekosystému. Protože se od rána začíná oteplovat a koupel v čisté vodě tolik láká, vydávám se k prvnímu z nich, k jezeru McKenzie. Cesta vede pralesem vzrostlých eukalyptů, jejichž koruny tyčící se desítky metrů nad zemí poskytují ve slunečném počasí blahodárný stín. Vzduch prosycuje charakteristická vůně eukalyptové pryskyřice a na zemi pod mými trekkingovými sandály šustí vrstva uschlých eukalyptových listů a eukalyptové kůry. Kdyby nebylo třicetistupňové horko, připadal bych si díky této kulise jako na listopadové procházce u nás doma.

Hned zpočátku musím od moře nastoupat pár desítek výškových metrů, ale po půl hodince chůze se terén narovnává a dále pokračuji spíše po rovině. Po dvou hodinách chůze se náhle koruny eukalyptů rozevírají a přede mnou se objevuje jezero McKenzie, dokonale ukryté v zeleni pralesa. Jezero má kruhový tvar o průměru asi dvě stě metrů a kromě toho, že patří mezi největší na ostrově, je také poměrně populární mezi návštěvníky. To potvrzuje skupinka asi deseti mladých lidí slunících se na pláži s neuvěřitelně bílou barvou písku. Dokonalou idylu podtrhává průzračně čistá voda, takže ke koupání mě nikdo nemusí přemlouvat.

Po osvěžení se vydávám směrem k tábořišti Central Station, kde plánuji strávit první noc. Cestou ještě odbočuji k jednomu z menších jezírek, v jehož nažloutlé vodě pozoruji asi dvacet centimetrů velké sladkovodní želvy. Nad hladinu zvědavě vykukují jejich vypouklé oči a odpolední klid jim kromě mého příchodu narušuje jen skřehotání žab ozývající se z protějšího břehu. To na tábořišti Central Station, kam po chvilce přicházím, panuje o poznání živější atmosféra. Právě dorazil autobus s asi čtyřiceti výletníky, kteří vzápětí s kamerami v ruce a za doprovodu průvodce mizí v lese. Protože mám rád klid, stavím stan na prosluněné mýtině co nejdále od parkoviště a teprve když skupinka zpocených a uhoněných turistů odjíždí, jdu se podívat, kvůli čemu sem tolik lidí přijelo. Dřevěná lávka vede k potoku Wanggoolba Creek, který se neslyšně klikatí porostem eukalyptů a palem královských. Až majestátné ticho však náhle přerušuje skřehotavý křik bílého papouška kakadu a vzápětí se na větev kousek ode mne snášejí tři ledňáci australští, kteří se nechávají fotografovat z dvoumetrové vzdálenosti.

australie-22

Druhý den pokračuji dále na jih a v odpoledním žáru se dostávám k jezeru Boomanjin. Díky příměsi taninu má toto jezero čajově hnědou vodu a z informačního panelu na jeho břehu se dále dozvídám, že velikostí vodní plochy 190 hektarů jde o největší sedimentační jezero na světě. Říkám si, že koupel v největší světové louži musí být zajímavá zkušenost, a tak shazuji ze zad batoh a smáčím pot v příjemně teplé vodě. Po vykoupání se kvůli vedru rozhoduji „zastanovat“ u jezera a trochu si odpočinout.

Teprve večer, když teplota trochu poklesne, se jen s fotoaparátem přes rameno vydávám na výlet kolem jezera. Po písečných plážích se mi jde příjemně a když se přede mnou objeví neprůchodná houština, obejdu ji vodou. V písku mezi stvoly sítin nacházím nenápadné masožravé rosnatky, jejichž lapací listy nastavují k nebi lepkavé tentakule v očekávání nepozorné kořisti. V jednu chvíli nade mnou zakrouží orel mořský, jakoby se chtěl podívat, kdo že si dovoluje rušit jej v jeho království.

Protože ostrov leží na 25. rovnoběžce, soumrak přichází velice rychle a s ním i teplá subtropická noc. Probouzí mě šramot a cloumání stanem. Protože po předchozí celodenní námaze spím docela tvrdě, chvíli mi trvá, než nahmatám čelovku a uvědomím si, že v předsíni mého stanu stojí pes dingo a skrz síťku vnitřního stanu na mě pozoruje. Teprve, když na něj zakřičím, poplašeně se otočí a škvírou v napůl rozepnutém tropiku mizí ve tmě. Těžko říct, kdo z nás dvou se leknul víc. Byl to teprve druhý dingo, kterého jsem v životě spatřil (prvního jsem viděl před pár lety zdálky při táboření v severních teritoriích) a překvapilo mne, jak byl malý a hubený.

Následující den pěší stezka směřuje na jih k pobřeží, k osadě Dilli Village. Po třech dnech putování se konečně vynořuji z eukalyptového pralesa a ocitám se na nekonečné východní pláži. Zvedám levou ruku se vztyčeným palcem (v Austrálii se jezdí i po plážích vlevo) a po chvíli mi zastavuje malý džíp. Dva kluci z Melbourne jsou taky turisté a míří na sever, což se mi docela hodí. Během divoké jízdy míjíme zrezivělý vrak lodi Maheno, trčící přímo z pláže, a vjíždíme na území národního parku Great Sandy. Projíždíme pod nádherně barevnými pískovými útesy, kterým zde říkají „katedrála,“ a v jednu chvíli přímo před námi na pláži přistává malé letadlo, takže se mu jen tak tak stačíme vyhnout. Největším nebezpečím však nejsou ani letadla, ani protijedoucí auta, ale nenápadné potůčky, které za odlivu v pláži vyhlodají několik decimetrů hluboké stružky. Vjet do toho v šedesátikilometrové rychlosti, tak máme po přední nápravě a můžeme jít pěšky! Což o to, mě by to zas tak nevadilo, ale kluci, zdá se, by v těsných džínách daleko nedošli. Po hodinové bláznivé jízdě zastavujeme na Orchid Beach, kde se mí společníci rozhodují kempovat. To mi docela vyhovuje, stavím tedy v příbřežních dunách stan a jdu se podívat na skálu nad pláží, ze které mám celý ostrov v zapadajícím slunci jako na dlani.

australie-24

Následující den se nechávám vysadit u odbočky k Lake Wabby, odkud po motorizovaném intermezzu pokračuji opět pěšky. Opouštím rozpálenou pláž plnou výletníků a pod větvemi eukalyptů směřuji do zátoky Kingfischer Bay, odkud mi zítra jede loď. Mé skoro týdenní putování po největším písečném ostrově světa se tedy pomalu blíží ke konci. Spíše, než klasické túry odněkud někam, jsem si užíval volného toulání, aniž bych měl přesný plán cesty na další den a věděl, kde budu spát. Přesvědčil jsem se, že Fraser Island je díky spleti stezek a množství nádherných tábořišť k tomuto pojetí pěší turistiky jako stvořený.

Text a foto © Jan Hocek