Nejhezčí silnice Kanady
Horská silnice spojující horská střediska Lake Louise a Jasper měří 230 km a znalci ji považují za jednu z nejhezčích vyhlídkových silnic světa. Přestože trasu lze autem projet za pět hodin, většina turistů zde stráví několik dní. Stovka ledovců, horská jezera a množství zvířat sem láká nejenom motorizované návštěvníky z celého světa, ale také vyznavače cyklistiky. Mezi největší atrakce patří ledovec Columbia Icefield, vodopády Athabasca Falls a ledovcové jezero Peyto Lake. Kromě desítek krátkých procházek a fotografování horské přírody lze ze silnice pozorovat medvědy, losy, ovce tlustorohé a jiná velká zvířata.
Klenoty kanadské přírody
Když Bůh tvořil Zemi, museli u něj Kanaďané mít protekci – jinak bychom těžko mohli na území druhého největšího státu světa najít tolik přírodních krás. Dvojnásob to platí pro kanadské Skalisté hory mezi horskými městečky Banff a Jasper: Štíty hor tu dosahují téměř čtyř tisíc metrů, ledovce bychom nespočítali a zalesněná údolí zdobí blankytně modrá jezera. Není divu, že klenoty kanadské přírody chrání dva stejnojmenné národní parky, k nimž se připojují jejich méně známí „bratři“, národní parky Yoho a Kootenay.
Když naše auto projíždí vstupní branou parku nedaleko městečka Jasper, všimneme si několika vozů zaparkovaných po straně silnice. Teprve po chvíli nám dojde, co je předmětem jejich zájmu – na loučce se popásá kapitální jelen a klidně se nechává fotografovat z pětimetrové vzdálenosti. Nečekali jsme, že takovou atrakci nám příroda zařídí doslova pár metrů za hranicemi parku. Během následujících několika dnů takových příběhů se zvířaty zažijeme ještě několik, shodujeme se však na tom, že právě tato první zkušenost byla nezapomenutelná.
Kromě všudypřítomných zvířat vás při jízdě po Icefields Highway uchvátí přírodní scenérie. Kulisy ostrých masivů hor, zvedající se ze sytě zelených údolí je prostě nezaměnitelná s kterýmkoliv jiným pohořím na světě. Vyzbrojeni mapkou a informační brožurkou od strážce parku přemýšlíme o našem dalším programu. Kdybychom chtěli navštívit všechny označené zastávky, tak bychom na 230 km dlouhou cestu spotřebovali celoroční příděl dovolené. My na cestu z Jasperu do Banffu máme týden, z čehož dva dny chceme strávit na pěší túře v horách. Musíme tedy vybírat pečlivě a některá místa prostě oželet.
Cestou jezer a vodopádů
Našim prvním zastavením jsou vodopády na řece Athabasca. Nejvodnatější řeka Skalistých hor se tu s hřmotem valí úzkou skalní průrvou, aby se po pár metrech opět narovnala do svého širokého koryta. Ačkoliv svou dvacetimetrovou výškou nemůže vodopád Athabasca Falls konkurovat těm nejvyšším, podívaná z několika vyhlídkových bodů „visících“ nad vodopádem je vskutku úchvatná.
Pokračujeme proti proudu řeky Sunwapta a zastavujeme u bezesporu nejznámější atrakce na trase – ledovce Columbia icefield. Columbia Icefield. Ačkoliv v kanadských Skalistých horách najdeme doslova stovky ledovců, Columbia Icefield, ležící na hranici národních parků Banff a Jasper, patří plochou 390 km2 k vůbec největším ledovcům světa ležících mimo polární oblasti. Tající led a sníh z tohoto velikána sytí vodou několik velkých řek, které se vlévají do tří světových oceánů – Tichého, Atlantského a Severního ledového oceánu.
Šest kilometrů dlouhý a kilometr široký ledovcový splaz zvaný Ahtabasca Glacier se v jednom místě přibližuje až k silnici, a tak si jej můžeme prohlédnout zblízka. Většina turistů k tomu využije speciální ledovcový autobus, ale protože sklon ledovce není velký, lze se pro něm bezpečně projít i pěšky. Chůze po tvrdém ledovci rozpukaném hlubokými trhlinami má nádech dobrodružství a navíc se tu nemusíme mačkat s davy turistů tak, jako tomu bylo u vodopádu Athabasca. Překvapuje nás chlad, který nejenom na ledovci, ale v celém údolí panuje – dokazuje to obrovskou plochu ledu fungující jako supervýkonná přírodní chladnička…
Vracíme se k parkovišti a ve vyhřátém autě stoupáme k nejvyššímu bodu icefields Highway, 2 068 m vysokému sedlu Bow Sumit. Sedlem prochází hranice mezi dvama národními parky – z Jasperu teď vjíždíme do parku Banff, nejstaršího parku Kanady a druhého nejstaršího na světě. Jakmile se silnice začíná sklánět na druhou stranu, odbočujeme doprava k jedné z nejznámějších vyhlídek Skalistých hor, zvané Peyto Lake. Pohled na modrozeleně zbarvenou hladinu jezera schouleného v zeleném údolí skutečně bere dech.
Pěšky rajským údolím
Pokračujeme dál a míjíme jedinou křižovatku na cestě Saskatchewan Crossing s benzinovou pumpou a několika restauracemi naplněnými k prasknutí hodujícími turisty. Naším cílem je Lake Louise, kde Icefield Highway oficiálně končí. Nekončí ale náš pobyt ve Skalistých horách – naplánovali jsme si celodenní pěší túru horami vedoucí od jezera Moraine Lake přes sedlo Sentinell Pass k jezeru Lake Louise.
Za ranního mrazíku se u informační tabule dozvídáme, že průchod sedlem je povolen pouze skupinám o minimálním počtu šesti lidí. Naštěstí se zakrátko daří sestavit mezinárodní kanadsko-českou skupinku o potřebném počtu účastníků a můžeme vyrazit do hor. Cestou si lámeme hlavu nad tímto nezvyklým regulačním opatřením, až teprve cedulka u prvního rozcestí přináší rozřešení. Důvodem omezení jsou medvědi, kteří si prý na tak velkou skupinu lidí netroufnou. Jeden z Kanaďanů nám předkládá svoji originální verzi, podle níž grizzly sežere na posezení maximálně pět lidí a ten šestý je tedy logicky od toho, aby mohl pozůstalé informovat o tom, co se stalo. Nezbývá, než raději věřit informacím od správy parku a držet se pěkně pohromadě!
Stoupáme borovým lesem a pod námi se leskne modrá hladina jezera Moraine Lake. Nikdy předtím jsem neviděl tak sytě modrou barvu vody; ke všemu tento „kýč“ ještě doplňuje hřeben tuctu třítisícových vrcholů Wenkchemna Peaks, jež se zvedají přímo za jezerem. Borovice střídají modříny, zakrátko se cesta dostává nad hranici lesa a před námi se objevuje 2600 metrů vysoké sedlo Sentinel Pass.
Nejvyšší hora v okolí, 3543 vysoký Mount Temple, se nyní tyčí přímo nad námi a v dálce pozorujeme další hřeben vrcholů, který byl do této doby zakryt sedlem. Odhaduji, že v jednom okamžiku vidíme minimálně dvacet třítisícovek! Po namáhavém sestupu pokračujeme rozkvetlými loukami do Paradise Valey. Oproti předcházejícímu úseku cesty se skutečně ocitáme jako v ráji – je bezvětří, ledovce se ve slunci lesknou a kolem cesty červeně kvetou indiánské štětce.
Ze dvou možných cest vedoucích podél Paradise Valley si vybíráme tu horní a směřujeme k jezeru Anette, kde plánujeme odpolední pauzu. Kruhové jezero z poloviny obepíná nízký smrkový les, druhá půlka je otevřená směrem k jeden a půl kilometru vysoké stěně Mt. Temple zakončené převislým ledovcem. Ačkoliv jezero vypadá opuštěně, náš příchod vyrušil jednoho místního obyvatele, který před námi hbitě vyšplhal do koruny malého smrku u cesty. Urson americký je blízký příbuzný dikobraza a díky svým dlouhým ostnům většinou před nepřáteli nemusí utíkat. My jsme však vyplašili nezkušené mládě, které, spíše než obrněného rytíře, teď ve větvích připomíná nehybnou hnědou kouli.
Posilněni obědem opět stoupáme nad hranici lesa a z holého úbočí Fairview Mountain se nám otevírá pohled na Lake Louise a obrovskou budovu na jeho břehu. „Fairmont Chateau“ zdálky skutečně připomíná hrad a od roku 1890, kdy byl postaven, je jedním z nejluxusnějších hotelů v srdci Skalistých hor. Po sestupu k jezeru nevěřím vlastním očím – parkoviště velikosti fotbalového hřiště praská ve švech a davy turistů s fotoaparáty a kamerami na krku proudí po vyasfaltovaném chodníku podél jezera. Po dlouhém dni, kdy jsme v horách nepotkali ani živáčka, tak narážíme na tvrdou realitu masové turistiky. Většina těchto „turistů“ se, jak vidno, neodváží dál, něž několik stovek metrů od svého vozu.
Po transkanadské dálnici k největšímu hotelu světa
Ačkoliv 50-kilometrový úsek mezi Lake Louise a městečkem Banff nenese oficiálně již pojmenování Icefields Highway, ve své kráse i významnosti nikterak nezaostává – jedeme po transkanadské dálnici č. 1. Tato dopravní tepna spojuje (byť s pomocí trajektu) město Victoria na ostrově Vancouver s hlavním městem provincie Newfoundland a Labrador St. John’s. Nejdelší nepřerušovaný úsek celého systému měří 7 511 km a je považován za nejdelší dálnici na světě.
Silnice vedoucí hlubokým údolím kopíruje trasu železniční trati, dokončené na počátku 20. století. Právě výstavba železnice přivezla první turisty do bývalého pracovního tábora, který byl nazván Banff podle hrabství ve Skotsku. Pro první návštěvníky zde byl už v roce 1888 postaven luxusní hotel Banff Hot Springs, který byl ve své době dokonce největším hotelem na světě. Samotné sedmitisícové městečko Banff je dnes největším střediskem parků Skalistých hor. Replika lázeňského domu u jeskyně s pramenem je už jen historickou památkou, která připomíná, kde roku 1885 vznikl první národní park Kanady.
Opouštíme mumraj nakupujících turistů v ulicích městečka a vydáváme se na náš poslední pěší výlet ve Skalistých horách. Stoupáme na vrchol 1690 m vysoké hory Tunnel Mountain, tyčící se jako kulatý bochník chleba uprostřed ledovcem vyhloubeného údolí. Ačkoliv „tunelová hora“ zdaleka nedosahuje nejvyšší vrcholy Skalistých hor, výhled na okolí rozhodně stojí za to. Vždyť už v roce 1896 poznamenal jeden z objevitelů Skalistých hor, Walter Wilcox, že odtud se otevírá jeden z nejzajímavějších pohledů na Skalisté hory…
Text a foto © Jan Hocek