Polynésie – poslední ráj na Zemi
Po roce a půl se vracím do Polynésie, stejně jako kdysi kapitán Cook – na rozdíl od něj nám ale již vstříc nevyjíždějí kanoe s bojovníky a už dávno nás domorodci nemají za bohy, jak tomu bylo za časů prvních objevitelů. Přesto dnešní uvítání na tahitském letišti Faaa stále nepostrádá trochu romantiky: za zvuku ukulele dostává každý od krásné Tahiťanky za ucho bílý kvítek. Tím však obdarovávání končí a od této chvíle budeme za všechno platit, a ne málo; dnešní Polynésie je totiž místem nadmíru drahým.
Díky častým letům na nový Zéland se společností Air New Zealand jsem postupně „vymetl“ skoro všechny hlavní polynéské ostrovy. Během stop-overů transpacifických letadel jsem tak mohl navštívit honosné Tahiti, nejkrásnější lagunu Tichomoří Bora Bora, bohem zapomenutou Rarotongu, moderní Honolulu i divoká místa na Havaji a podíval jsem se například i na turisty nepříliš navštěvované souostroví Samoa nebo panenské ostrovy Fiji. S odstupem mohu potvrdit, že přes vzrůstajíc turistický ruch stále Polynésie a jižní Tichomoří představuje jakýsi pomyslný „Ráj na Zemi“ s příjemným podnebím, čistým oceánem a dobrosrdečnými domorodci.
Za nejvzácnější květinou Polynésie
Ihned po příletu na Tahiti směřuji mimo hlavní turistická centra Francouzské Polynésie. Jedním z mých cílů je Raiatea, největší ostrov tzv. závětrné skupiny Společenských ostrovů. Ostrov je poměrně hornatý a sdílí společnou lagunu s ostrovem Tahaa. Život se tady, jako na většině polynéských ostrovů, soustředí do úzkého prstence mezi pobřežím a úpatím hor. Tudy vede silnice podél níž stojí domky se zahrádkami a palmovými háji, tady najdeme sady s papájou a banánovníky nebo políčka kde domorodci pěstují sladké brambory taro. Raiatea dnes již jen může vzpomínat na zašlou slávu, kdy bývala vskutku centrem polynéské kultury a vzdělanosti – nacházelo se zde totiž nejvýznačnější marae Polynésie “Taputapuatea”. Podle mýtů právě odtud, z marae Taputapuatea, vyplulo sedm kanoí, jejichž posádky osídlili Nový Zéland.
Avšak hlavním magnetem ostrova je pro mne jeho vnitrozemí. Hodlám vystoupit na horu Mt. Temehani, na jejíchž západních svazích roste Tiare apetahi, asi metr vysoká bíle kvetoucí rostlina, kterou nenajdete nikde jinde na světě. Pokud neuvažujete dlouhý let z Evropy na Tahiti a potom ještě několikahodinovou plavbu na ostrov Raiatea, potom cesta za touto květinou je už poměrně snadná: pouhé čtyři hodiny chůze tropickou vegetací. V menší skupince vedené místním průvodcem vyrážíme brzy ráno, namáhavý výstup chceme absolvovat dříve než polední slunce rozpálí rovníkový vzduch do nesnesitelných teplot. Brzy míjíme poslední políčka a stoupáme po zarostlé cestě kamsi vzhůru. Svahy v této části porůstají borovice, které sem kdysi z Korsiky dovezli evropští mořeplavci.
Po asi dvou hodinách les končí a objevuje se nízký porost kvetoucích křovin a trávy, který značí, že vrcholové partie ostrova jsou nablízku. Stěží patrná stezky svědčí o tom, že tudy už dlouho nikdo nešel, prodírání vegetací nám ale nečiní velké potíže. Polynéská džungle není nebezpečná, sotva kde jinde v tropickém pásmu si můžete dovolit chodit lesem naboso. Nejsou zde hadi, štíři, ani žádné nebezpečné rostliny a přesto vše působí velice divoce a exoticky. Polynésie je snad jediná tropická oblast na světě bez výskytu malárie, a tak i hejna komárů, kteří kolem nás s bzukotem krouží, nás nechávají celkem klidnými.
Blížíme se k cíli našeho výletu, s pomocí jednoho druhu liánovité rostliny zdoláváme několik posledních skalek a pak se již ocitáme na jakési náhorní planině s nádherným panoramatickým výhledem do okolí. Pod námi se modrá prstenec laguny, na vnějším okraji jasně ohraničený bílou pěnou z tříštící se vody na korálovém útesu. V dálce pak z oparu vystupuje “dvojče” Raiatey, ostrov Tahaa, a za ním již spíše jen tuším další z ostrovů kam mám namířeno, Bora Bora.
Po zhruba čtyřech hodinách chůze konečně nacházíme jedinou rostlinu Tiare Apetahi. Schovaná v asi metr vysoké trávě ukazuje svůj nápadný květ, který tvoří půlkruh pěti bílých okvětních lístků. Od průvodce se dozvídáme, že ač toto místo je skutečně jediné naleziště na světě, stále se sem vydávají místní sběrači, kteří jediný kvítek nabízejí na trzích turistům za cenu okolo pěti dolarů. To ostatně potvrzuje i několik čerstvě utržených květů, které nacházíme nedaleko odtud. Jeden z nich snad nepřišel úplně nazmar – v misce s vodou se mi jej podařilo donést zpět do tábora, improvizovaně vylisovat a v průvodci “Lonely Planet” po několika měsících dopravit domů. Dodnes mi pohled na něj připomíná nejenom úžasnou pestrost a krásu Polynéské přírody, ale také její zranitelnost a citlivost vůči vzrůstajícímu turistickému ruchu.
Nejhezčí laguna Tichomoří
Ostrov Bora Bora leží na samém konci souostroví Společenských ostrovů; obrovská odlehlost tohoto místa, neuvěřitelně vysoké ceny a navíc drahá letenka – nic z toho neodrazuje návštěvníky, kteří se rozhodnou spatřit prý nejhezčí lagunu Tichomoří na vlastní oči. Když jsem na toto místo dorazil na palubě nákladní lodi, musel jsem dát za pravdu všem, co krásu tohoto atolu vychvalovali. Hlavnímu ostrovu dominuje skalnatý vrchol Mount Otemanu tyčící se přes sedm set metrů nad hladinou oceánu. Hlavní ostrov potom jako perly náhrdelníku obkružují desítky dalších ostrůvků, z nichž většina představuje panenská místa bez obydlí, kde jenom šumí palmové listí a moře omývá bílé písečné pláže.
Když už jste v takové nádheře, říkáte si co se tady kromě opalování a koupání dá dělat? Není však třeba zoufat, kolem dokola hlavního ostrova vede úzká silnička kterou za půl dne pohodlně obkroužíte na kole. Provoz na ní je minimální, a tak si můžete v klidu vychutnat neopakovatelné pohledy na lagunu i pláže. Zjistíte však, že doba Robinsonů i tady nenávratně patří minulosti, neboť sebemenší kousek pobřeží někomu patří. Najdete tu nejenom domy domorodců se zahrádkami tropického ovoce, ale také nespočet hotelů a bungalovů. Dlouhá mola vybíhají do laguny a na jejich koncích stojí na dřevěných kůlech chatrče se střechou z palmového listí. Říkáte si, že tam bydlí asi místní chudina, opak je však pravdou! Zdánlivě polorozpadlé chatrče ukrývají uvnitř luxusní apartmány, za které vydáte tisíce dolarů za noc!
Snad nejzajímavějším programem, kterým si můžete na poměrně malém ostrově vyplnit drahocenný čas, je celodenní plavba po laguně. Loď po klidné hladině laguny klouže k první zastávce, kde je připraveno krmení žraloků. S potápěčskými brýlemi a šnorchlem pozoruji, jak domorodí průvodci lákají dvoumetrové žraloky na kusy masa. Většinou jde o malé, maximálně metr a půl dlouhé druhy žraloků, takže ukousnutí nohy se rozhodně nebojím. Za doprovodu ladných fregatek potom přejíždí loď na korálový útes, kde mne čeká šnorchlování mezi hejny pestrobarevných ryb, hvězdic, korálů, sasanek a dalších mořských živočichů. Voda v laguně je velmi teplá a neuvěřitelně čistá, takže se nikomu ani nechce vylézat ven. V poledne nakonec zakotvíme u jednoho z ostrůvků na laguně, kde ve stínu palem čeká oběd: syrové ryby, sladké brambory taro, krevety, papáje, mango a k tomu osvěžující šťáva z kokosových ořechů.
Ale ani po západu slunce se život na ostrově nezastaví. Můžete například navštívit ukázku tahitských tanců nebo zajít do některé z restaurací. Místní gurmánskou specialitou je tzv. ahima’a – jídlo připravované v zemi pomocí rozpálených kamenů. Pokud skutečně nemáte hluboko do kapsy a chcete zažít atmosféru na místě, kde před vámi například večeřeli Cameron Diaz, Pamela Anderson, Harison Ford, David Copperfield nebo Kurt Russel, navštivte restauraci Bloody Mary´s. Ta je tady bezesporu nejvyhlášenější a také nejdražší. Ostatně – na Bora Bora stejně peníze neušetříte a pokud chcete škudlit, tak to raději zůstaňte doma nebo si vyberte jiný ostrov!
Cookovy ostrovy – Tahiti před 30 lety
Po několika týdnech, kdy jsem navštívil několik dalších ostrovů Francouzské Polynésie, přelétám do dosud poklidného tichomořského souostroví, na Cookovy ostrovy. Mé očekávání se naplňuje záhy po přistání na hlavním ostrově Rarotonga: turistů je tu méně, ceny jsou znatelně nižší a úsměvy domorodců snad upřímné. Možná i proto se Rarotonze přiřazuje přívlastek “Tahiti před třiceti lety”. Boxing 747 se na jedinou ranvej ostrova sotva vejde a jeho typický nos po zaparkování letadla téměř zasahuje do buše za plotem letiště. Protože přistáváme o půlnoci, uléhám v tropické noci ke spánku na trávníku před letištěm. Ještě ani nestačím usnout a už mě pohostinní místní zvou k sobě.
Po týdnu na Rarotonze, stráveném převážně fantastickým šnorchlováním a poznáváním ostrova, sedám do malého letadélka mířícího na atol Aitutaki. V letadle nás letí osmnáct pasažérů, z toho pouze já jsem turista. Ostatní jsou buďto obyvatelé Rarotongy cestující za příbuznými na Aitutaki, nebo naopak z návštěvy se vracející obyvatelé Aitutaki. Všichni jsou proto ověšeni girlandami květin, takže to v malé Ceesně vypadá a voní jako v květinářství. Na ostrově plánuji zůstat tři dny, což by vzhledem k jeho malé rozloze mělo bohatě stačit. Aitutaki je atol, což znamená, že pevnina tvoří prstenec, uprostřed uzavírající lagunu. V tomto případě ale prstenec není souvislý, ale je tvořen menšími ostrůvky (říká se jim “motu”), na největším z nich leží jediná vesnice v níž žije asi dva tisíce obyvatel.
Pro poznávání Aitutaki se skvěle hodí kolo, které jsem si vypůjčil od domácích. Hlavní ostrov má sotva šest kilometrů na délku a jeho průzkum představuje zábavu a dobrodružství zároveň. Míjím kostelík, kde právě probíhá mše, projedu opuštěnou vesničkou se zameteným náměstíčkem (všichni jsou asi v kostele) a nakonec zakotvím na nádherné pláži. Když kolem mne už podruhé během chvilky projede chlapík na motorce s obrovským balíkem klestí v ruce, nedá mi to a jedu se podívat kam s tím míří. Po chvilce vjíždím na jakousi zahradu uprostřed palmového háje, kde skupina lidí s mačetami v ruce rozsekává kokosové ořechy. Zvou mě dál a onen muž s klestím mne vede do plechového domečku, ze kterého děravou střechou vystupuje dým. Právě podpálil hromadu kokosových slupek a teplo z ohně bude postupně vysoušet kokos ve skořápkách pečlivě narovnaných v horním patře „boudy“. Mohu tak pozorovat tradiční výrobu kopry, jeden z posledních opravdu primitivních způsobů obživy uprostřed Tichého oceánu.
Pěšky a na kajaku po ostrovech lidojedů
Fiji sice geograficky patří mezi Melanésii, toto souostroví v jižním Pacifiku ale s Polynésií pojí těsné sousedství a také domorodý jazyk, který patří mezi polynéské jazyky. Kromě toho Fiji patří mezi nejkrásnější místa na Zemi a byla by škoda je tedy nezahrnout do zastávky po cestě Polynésií. Na největší ostrov Fiji, Viti Levu, jsem si „odskočil“ na týdenní dovolenou z novozélandského Aucklandu. Nic jsem neplánoval a tak jsem se s batohem a průvodcem v ruce ocitl jednoho dne v letištní hale ve městě Nadi. Oproti Polynésii shledávám zdejší obyvatele mnohem tmavšími a i vědomí, že relativně nedávno tu provozovali lidojedství mě nabádá k ostražitosti. Proto také nejprve s nedůvěrou odmítám nabídku usměvavého chlapíka „že mi vše zařídí a můžu u něj i přespat“. Nakonec mě doslova ukecal a z letiště jedeme k němu domů. Tady je o mě postaráno jako o krále – dostávám skvělou porci jídla, je mi nabídnuta jediná postel v domácnosti a při mém nesmělém dotazu na umytí mě na dvorku mezi slepičkami polévají z kyblíku.
Následující den již směřuji malým člunem na nedaleké souostroví Yasawa. Řetěz malebných ostrůvků rozesetých jako korálky na niti uprostřed Pacifiku představuje skutečný ráj pro ty, kteří chtějí utéct daleko od civilizace. Přijíždím na ostrov Wayasewa, do malého zapadlého resortu pro „baťůžkáře“. Přestože na celém ostrově není jiné obydlené místo, rozhoduji se po dvou dnech tuto poněkud zkomercionalizovanou oázu opustit. Zdánlivě jsem sice v pasti, protože z ostrova se utéct nedá, na radu jednoho domorodce přesto vyrážím podél pobřežních útesů na opačnou stranu ostrova. Na písečné kose čekám na odliv a poté brodím asi tři sta metrů širokou úžinu mezi ostrovem Wayasewa a o něco větším ostrovem Waya. Právě jsem objevil nový druh turistiky – meziostrovní treking!
Po hodině cesty podél pobřeží přicházím do malé vesnice položené na nádherné pláži, kde se ubytovávám v rodině, v malé dřevěné chatrči. Usměvavá paní domácí vaří třikrát denně a kromě mě se stará ještě o mladý anglický pár. K dispozici mám hamaku zavěšenou mezi dvěma palmami, ve které se krásně relaxuje a upíjí kokosové mléko. Z houpací sítě pozoruji místní děti, jak v pobřežních vodách rejdí v malých kajacích sletovaných z vlnitého plechu. Zkouším domluvit zapůjčení kajaku – zpočátku mládež protestuje (pravděpodobně mi nevěří, že bych se z plavby na tak vratké loďce vrátil živý), po dlouhém přemlouvání ale usmlouvám, že za deset dolarů mi kajak na celý den zapůjčí. Dostávám tedy vratkou loďku a primitivní pádlo stlučené z větve a dvou prkýnek a vyplouvám na moře. Loďka je opravdu velmi vratká a skoro bych nevěřil, že domorodci se na těchto plavidlech vydávají na lov i desítky kilometrů od pobřeží. Mě ale zcela vyhovuje příbřežní plavba a s vědomím, že celá vesnice za mnou sleduje s napětím počínání onoho odvážného bělocha opatrně mizím za nejbližšími skalisky.
Když se odpoledne vracím z plavby zpět, zarazí mne pohled na velkou výletní loď zakotvenou v zátoce. Jak se blížím k plavidlu, všimnu si, že na palubě se pohybuje spousta lidí a další začínají přibíhat a vytahovat foťáky a kamery. Teprve po chvilce mi dochází, že mne mají za domorodého rybáře! Když připluji blíž, poznají turisté svůj omyl a zklamaně se vracejí do klimatizovaných salónů a apartmánů. Další překvapení neskrývá domorodá mládež při mém návratu; určitě mne již prohlásili za utonulého a začali si rozebírat mé věci… Když pozdě odpoledne, uveleben v hamace, osprchován a s vychlazenou colou v ruce pozoruji západ slunce, vyloďuje se opodál člun z oné výletní lodi. Dodnes nezapomenu na ten pohled svátečních turistů, kteří vypluli na domorodý ostrov s očekáváním domorodců a já jim tento romantický sen o neobjeveném Tichomoří hned dvakrát zkazil…
Text a foto © Jan Hocek